Práce=+pocit?

13. dubna 2018 v 17:35 | Barbara |  Fenomén
Znáte ten pocit, kdy se vám nedaří? V práci nevydělávát kolik by jste si přáli. Zkrátka nemáte ani na rohlík. Váš výdělek pokryje akorát náklady a vám nic nezbyde. Říkáte si je to první měsíc, přístí bude lepší, ale tentokrát nepokryjete ani ty náklady. Třetí měsíc vám to vyjde jen tak tak. Nic opět nemáte a vás začíná prolévat pocit bezcennosti. Jste zbytečný, nic nedokážete. Nedokážete dát dohromady ani pár stovek svému rodiči, když vás živí a dává kapesné a to máte práci!
Sedíte doma a jen se litujete, máte si snad najít jinou práci? No neblo by to lepší? Práce na živnosťák je těžká. Finančně nákladná a jen málokdy se vám to vrátí. Musíte být trpělivý a mít finanční rezervu nebo bohatého partnera.

(Zdroj:UNSPLASH @wflwong)

Když se vám naskytla příležitost byť jen nabídka na brigádu, okamžitě jste po ní skočili. Přeci jen sedět celé dny doma, protože nemáte penníze na to, aby jste někam šli. Jezdíte jen do práce a domů. Každý den ten samý stereotyp, který trvá několik měsíců. Chcete z toho uniknout, ale nevíte jak. Chcete se jít někam bavit, poznat nové lidi, ale? Peníze!
Když vidíte tu nabídku. Ten pocit nadšení! Je možné, aby byl člověk šťastný jen díky nějaké příležitosti na práci? Je pravda, že člověk může být šťastný díky penězům?
Vždy jsem si myslela, že peníze neudělají člověka šťastným. To jsem chodila ještě do školy. Penze jsou důležité, jsou důležité na přežití. Tak je možné, aby byl šťastný kvůli penězům, prtože mu pomáhají přežít? Jste šťastní, protože přežíváte. Můžete žít.
Už nepočítáte každou korunu, nemusíte myslet na to, zda si můžete dovolit koupit čokoládu z automatu nebo malou tyčinku. Cítíte se o něco svobodnější. Cítíte se šťastněší.

 

Smích neznamená štěstí

9. dubna 2018 v 19:13 | Barbara |  Vrcholky a pády
Právě vyprávíte vtip několika lidem a všichni se tomu smějí, vtipkujete mezi sebou, bavíte se a tak nějak se všichni cítíte šťastní. Alespoň to tak vypadá, kdyby vás někdo sledoval, ostatně i vy si myslíte, že ten druhý člověk je šťastný. Netušíte, že jakmile přijde domů, tak si sedne na zem, opřený o zeď, a začne plakat. Je unavený, vyčerpaný ze všeho.
Nikdo nevidí, ani necítí tu jeho vnitřní bolest. Bolí to tak moc, ale nedokáže to nikomu říct. Co by mu na to ostatní lidé řekli? Odpověděli by, že rakovina je horší, že by měl být rád, že je zdravý. Víte, že jste zdravý, ale na druhou stranu nejste. Víte, že nejste v pořádku. Cítíte se ochromení. Jako by jste se dusili a celou dobu lapete po dechu a je jen otázkou, kdy se nedokážete nadechnout. Ovšem nikdo vás nevidí. Ti, co vás přeci jen zahlédnou, vídí, že se s vámi něco děje. Řeknou vám, jak vás mají rádi, ale druhý den na to zase zapomenou, dokud vás zase neuvidí sedět na zemi, jak pláčete a lapete po dechu.


Když konečně máte pocit, že to zvládnete, že jste skoro na hladině, tak vás to opět stáhne dolů. Vy zase bojujete o život. Nikdy nevíte, zda to přežijete nebo ne. Když vás to už po několikáte stáhne dolů, začnete přemýšlet, zda to nemáte vzdát. Když máte pocit, že vyhráváte, tak se zase objevíte něde v hloubce. Už jste z toho vyčerpaní, nemáte sílu dále bojovat, ale něco vás přeci jen nutí bojovat dál. Ale jak dlouho ještě budete pro něco bojovat? Protože i toto může pro vás ztratit smysl.
Na vše jste sami. Nikdo vám nepomůže. Protože celou dobu bojujete jen sami se sebou. Vám dojde, že si to děláte jen vy sami, je to váš mozek, který vás dostává dolů, který vás sráží. Je to vaše hlava, ale vy to nedokážete ovládnout, jako by to ovládalo vás. Ovládá vás to tak moc, že nejste schopni normálně myslet na obyčejné věci. Myslíte jen na jednu věc, která vás provází po celý den. Která vás sráží dolů.
Říkáte si, zda tu máte zůstat, zda jste k něčemu užitečný. Zda nejste jen přítěží.
Nikdo netuší, jaké myšlenky vám běhají v hlavě. Co když to někomu povíte? Jsou horší věci, je jejich odpověď. Jak moc horší? Může to být ještě horší? Oni vás nechápou, neví jaké to je. Bojíte se toho horšího. Přeci nemůže být ještě horší bolest nebo ano? Jste na to sami, nikoho to nezajímá.

Když práci milujete, ale nevydělává

28. března 2018 v 9:09 | Barbara |  Fenomén
Dnes chodí do práce lidi, kvůli penězům. Práce je nebaví, vůbec nenaplňuje. Do práce se netěší a chodí tam jakoby za trest.V dnešní době chodit do práce, do které musíte kvůli penězům, je úplně normální. Plno lidí končí v továrně, u pásu nebo v kanceláři. Když se jich zeptáte, kam chodili, budete se divit, jaké školy mají vystudované. Od prodavačky oděvnictví, až po zemědělský obor. Přičemž u pásu skončí všechny možné obory, ať už máte maturitu nebo ne. Do kanceláře jen s maturitou.
V našem malém městě je tolik továren, že ani nevím, jak se nazývají. Jenže kam jinam do práce? Dělat práci, která vás baví je super, ale co když nevydělává? To je velký problém. Bez peněz to prostě nejde. Na penezích záleží. Hodně.

(Unsplash @christopher__burns)

Já mohu říci, že mě baví. Jsem mezi lidmi, na tom mi záleželo nejvíce. Výdělek? Spíše prodělek. Mám mamku, která mě živí, i přesto, že pracuji. Bohužel, zatím prodělávám. Čekám, kdy se to zlepší. Zatím je to stejné. Každý začátek je těžký. Počítala jsem s tím, že v Lednu si nic nevydělám, ale myslela jsem, že v Únoru a Břenu budu mít alespoň na autobus. Zase nic.
Začíná mě to nutit přemýšlet, zda bych neměla jít pracovat. Ne podnikat ve službách, protože než si udělám klientelu, to může trvat věčně. Chci peníze, abych mohla jít s někým ven, sednout si s někým, jít na koncert neznámé kapely.
Ještěže mám mamku, která mě živí. Neplatím nájem, nepřidávám na jídlo. Jak dlouho jí ta trpělivost vydrží? Jak dlouho vydrží u mě? Popravdě, mě dochází. Jsem na sebe naštvaná, že jsem se tak rozhodla. Chci si udělat nové přátelé, chodit se bavit.
Najdou se ti lidé, které práce baví a vydělávají slušné peníze. Ti mají štěstí. Tito lidé patří spíše do menšiny. Celý jejich život je samá spokojenost. Radují se, dalo by se říci, že nemají snad žádné trápení. V práci. Zvládají uživit sebe i svou rodinu. Prostě svojí práci milují. Kdo tohle dnes může říct? Patříš do takové skupiny lidí? Máš velké štěstí nebo jsi si vybral správný obor.
Vybrat si studovaný obor je těžké. Je vám teprve patnáct, v hlavě to nemáte úplně srovnané, ačkoli si myslíte, že ano. A všichni po vás chtějí, abyste si vybrali, co chcete dělat celý život. Pro mě je to velmi brzy. Já si vybrala obor, který bych nikdy nechtěla dělat, ale mám maturitu. Jediné pro co jsem si do té školy šla. Obor, který mě baví jsem si vybrala až v devatenácti letech. Až tehdy jsem se našla a zjistila, co mě baví, co bych chtěla dělat.
Dnešní děti to musí mít obzvláště těžké, říci co chtějí dělat. Neustále sedí u počítače a hrají hry. Nechodí ani moc ven. Tak je u vás na vesnicic úplné ticho, i kdž je léto. Protože už si nechodí hrát ven jako my.
 


Dopis

23. března 2018 v 18:04 | Barbara |  Téma týdne
Ráda bych se vrátila do doby, kdy nebyli žádné emaily, žádný messenger, ale jen obyčejné dopisy. Pravda je taková, že v té době jsem ještě něžila, ale u nás doma, byl počítat, jen na zapínání. Bez internetu. Pamatuji si, kdy jsem dostala ještě tu starou Nokii 3310, hrála jsem hada a babičce posílala mmsky. Strašně se mi ty obrázky líbili. Nejoblíbenější byla želva. Posílala jsem to tak dlouho, dokud jsem nedostala vynadáno od mamky.
Mamka mi vyprávěla, jak si dopisovala s dvěma holkami ze zahraničí. Jak si s jednou Ruskou posílali i dárky. Dříve to bylo normální. Sice to trvalo nějaký ten den, než ten dopis přišel, oproti dnešku, kdy to trvá sekundu.

(UNSPLASH @alvaroserrano)

Musím se přiznat, že já stále patřím k těm, co si vše zapisují perem nebo-li propiskou. Protože miluji, když mohu něco ze sebe přenést na ten jeden i více řádků. Nedá mi to tak dobrý pocit jako když píšu přes messenger.
Proč je dpis tak skvělý? Neumím mluvit. Nejsem odvážná říci něco někomu do očí. Nikdy jsem to neuměla. Vždy se bojím jejich rekace. Tak napíši dopis, kde vše vysvětlím, své pocity a tak. Už jsem takový dopis napsala a nevěděla jsem, zda ho mám dát dotyčnému. Nakonec jsem to udělala. Stejný dopis jsem dostaa i já. Je stále schovaný za fotografiíí na stole.
Jak jsem psala v minulém článku (TADY), že člověk je na druhé straně silný, ale do očí to neřekne. Přesně toto je můj problém. Jsem silná na druhé straně, ale do očí to neřeknu. Proto píšu dopisy, dokonce jsem si napsala dopis sama sobě. Poté jsem si ho přečetla po několika měsících.
Tyto dopisy maj velkou výhodu. Jakou? Když někomu napíšete dopis, tak si ho přečte v kidu, přemýšlí nad tím. Po přečtení, opět nad tím dopisem přemýšlí. Kdežto z očí do očí, člověk jedná ukvapeně. Nemá čas nad tím přemýšlet, protože se čeká okamžitá dpověď. Není to velká výhoda? Číst slovo po slově, přemýšlet nd každou větou někde u krbu. Následně odepíšete dopisem, který také promyslíte. Navíc si toho více napíšete! Když si dopisujete přes facebook, tak si pošlete jednu větu a na ostaní věci, které jste chtěli sdělit zapomenete, jelikož se komunikace obrátí jiným směrem.
Co takhle nechávat krátké dopisy vašemu příteli/manželi? Nebylo by to romantické, kdybyste pro něj schovávali psaníčka po domě, třeba byste se od něj dočkali také dopisů! Nebo nějaký krásný dopis napsat svým rodičům sourozencům. Štvou vás, někdy byste je chtěli zabít, ale přeci je máte rádi, ale neřeknete jim to, protože by se smáli.

Pokud toužíte napsat opis někomu zesnulému, můžete na této stránce: http://loveletters.avadellaira.com
Já už na tuto stránku napsala dopisy dva! Jeden v angličtině, druhý v češtině. Jakmile vám naběhne hlavní stránka, stačí kliknout na SHARE YOUR LETTER a pod každým dopisem vedle způsobu sdílení na aplikace SHARE YOUR OWN LETTER, na to kliknete a můžete psát. Do horní kolonky napíšete komu dopis věnujete, do té větší píšete váš dopis. Pod velkou ikonkou se můžete podepsat, dokonce načíst i obrázek k dopisu.


Maska

11. března 2018 v 23:55 | Barbara |  Téma týdne
První věc, co mě pod slovem MASKA napadne není nějaký převlek, ani škraboška, ale přetvářka. Možná mě to napadlo, protože i já mám svoji masku. Ale kdo ji dnes nemá? Spousta lidí se chová před ostatními jinak, než když je sám nebo se svoji rodinou. Musím se přiznat, že i já toto dělám, ačkoli neúmyslně (nědy se před cizími přetvařuji úmyslně).
Ať už se člověk přetvařuje schválně nebo ne, i tak je to přetvářka. Popravdě toto slovo nemám zrovna moc v lásce. Ani nevím proč, možná je to mnou.
Celá moje rodina mě považuje za klidnou, hodnou holku, která nemluví. Při většině rodinných oslav sedím a jen poslouchám, o čem se vybavují. Nevím, jak se do jejich rozhovoru zapojit. Zatímco mezi přáteli jsem ukecaná, plná energie a možná trochu střelená, když mám dobrou náladu. Jsem plná emocí. Klidná až tak moc nejsem. Popravdě, vše to v sobě dusím, pak vybouchnu. Ne, před rodinou, to bych si nedovolila.
Netuším, proč tomu tak je. Nedělám to schválně. Jen zřejmě nechci svým příbuzným ukázat, jaká opravdu jsem. Držím se na uzdě. O mých emocích nemají ani páru. Netuší, co mi běhá v hlavě. Netuší, co před nimi skrývám. Netuší mou přetvářku, místami úmyslně. Proč se všichni přetvařujeme?


Používáme snad tu naší masku, abychom se mohli chránit, abychom mohli chránit svoje city před ostatními? Žijeme ve světě, kde se bojíme lidem ukázat, kdo vlastně jsme. Bojíme se říci svoje myšlenky. Kdybychom to řekli, někdo by to obrátil proti nám a zranil by nás.
Bojíme se ukázat svoji pravou tvář, přitom se pokaždé naštveme, když zjistíme, že si někdo před námi hrál na něco, co není. Sami se přetvařujeme a toužíme po upřímných lidech. Chceme po všech pravdu a upřímnost, přitom to sami neděláme. Nejsme upřímní ani sami k sobě. I já patřím mezi takové lidi. Bojím se ukázat svoji pravou tvář, bojím se přiznat své city, potože nevím, jak by se na to tvářili ostatní. Nezranila bych je? Nebo by oni zranili mě, kdyby mi řekli, co si o tom myslí?
Žijeme v sociálním světě, kde je velmi lehké se přetvařovt. Za počítačem je každý silný, každý říká pravdu, ale do očí to někomu říci není schopen. Bylo tomu tak vždy? Nebo se to změnilo, až když nastoupil internet/facebook?
Dnes je snadné se seznámit přes internet. Dalo by se říci, že si budeme rozumět s každým, s kým si budeme psát. Když dojde na setkání, tak zjistíte, že si s tím člověkem nemáte, co říct. Že to, co jste si psali byla lež. Vůbec si nerozumíte jako na internetu.
Každý si na sociálních sítích tvoří svůj vlastní "příběh", který se jim líbí více, než ten jejich. Instagram je toho příkladem. Vidíme fotky, obdivujeme tu danou osobu, ale netušíme, že zrovna sedí sám, protože jeho život není až tak úžasný. Přijde mu to z části úžasný, protože má kousíček toho světa, který si vytvořil.

Další články


Kam dál