Na Křivoklát

Pátek v 22:59 | Barbara |  Na cestě
Pondělí 11.6. v devět hodin jsem opět nastartovala své kolo a zamířila na Křivoklát. Cesta tam mi trvala dvě hodiny. Naštěstí jsem jela po cyklostezce, takže cesta neměla takové dlouhé kopce. Od domova jsem dojela do města, ty nejhorší kopce jsem měla za sebou, poté jsem najela na cyklostezku u Tyršova koupaliště. Ještě než jsem dojela do Pustovět, tak se mi po cestě procházeli nějaká zvířata. Z dálky mi to přišlo jako srnka, podle zadní části, ale pak jsem uviděla hlavu. Kozy. Asi čtyři.



Cesta byla dobrá, jela jsem lesem, tak to bylo velmi příjemné. Po celou dobu bylo oblačno a nepřipadalo mi, že je nějakých 26°C. Také po většinu doby jsem jela podél potoka. Krásně voněl. Jak jsem slyšela ten šum, hned bych sedla do kanoje a jela na vodu.


Párkrát jsem projela přes lávku, ještěže nejel někdo naproti mně. Kdyby jste viděli můj výraz. Nenávidím jakékoli lávky, protože mám strach, že se to pode mnou propadne. Já se už několikrát viděla v potoce a jedna byla na mě docela vysoká. Měla jsem hrůzu v očích pokaždé, když jsem přes nějakou jela. Ještě ty zvuky, když jsem ji přejela. Zhruba u třech lávek se dalo přejet přes potok podél lávky, ale jsem tak šikovná, že bych v tom potoce opravdu skončila (párkát jsem tam málem sjela, koukám všude okolo a ne na cestu).


Poté jsem konečně dojela na křivoklát. K naštvání v pondělí mají zavřeno a předělávají střechu. Takže jsem si hrad jen vyfotila a jela zpět. Na křivoklátě jsem byla tolikrát, jen poslední rok jsem tam nebyla. Touto cyklostezkou jsem párkrát jela, ale to mě přímo k ní dovezli autem a pak hodili domů, ovšem nikdy jsem na Křivoklát nedojela.


Když jsem viděla věž, tak jsem byla ráda, že už tam konečně budu. Fotka je docela tmavá, ale bylo zataženo, občas mi byla i zima.




Při zpáteční cestě jsem spadla z kola. Nebrzdila jsem, jen tak tak jsem uhla jedné paní a hned na to jsem nevytočila zatáčku, ačkoli jsem začala brzdit, tak se nepovedlo. Hlavně, že jsem si ještě četla ceduli NEBEZPEČNÉ KLÉSÁNÍ a já samozřejmě brzdila v poslední chvíli, když už jsem věděla jak asi skončím.Naštěstí to bylo hnedle trávy, tak mám jen odřené koleno a loket. Loket dopadl dobře, trochu bolí narozdíl od kolene. Chtěli se mnou na pohotovost, ale mně se nechtělo. Pokud nemáte rádi krev, tak sjeďtě o něco níže.










Když jsem spadla a jela zpět domů, tak už jsem potkávala ty starší cyklisty a prohlíželi si moje koleno. Také jsem potkala pána, který měl elektrokolo. Myslela jsem, že ho z toho shodím a ukradnu mu ho, protože s tím mým kolenem se mi hodně špatně šlapalo a bolelo jako čert. Čekala jsem, až někde uvidím třeba nějakou lavičku, kam bych se mohla posadit a nasvačit se. Vodu jsem neměla, měla jsem hroznou žízeň.


Po svačině jsem volala, zda by pro mě nazjeli do města pod Tyršák, že už domů nedojedu. Tak jsme jeli do lékárny pro dezinfekci a náplasti, ale už je večer, co píši tento článek a stále mi to nechce zaschnout, stále mi z toho teče.
 

"Představa tvé budoucnosti"

12. června 2018 v 22:29 | Barbara |  Téma týdne
Tento článek bude spíše o mně, než zamyšlení nad tímto tématem.
Jak vidím svoji budoucnost?
Za takových deset let se vidím v krásném domě s obrovskou zahradou někde na vesnici. S ročním dítětem pobíhajícím na zahradě. Děti, to je to, co po čem vždy budu toužit. Děti mám strašně ráda. Jsem spíše rodinný typ. Perfektní rodina bez problémů. Můj sen. Naprostý ideál.
Vždy jsem toužila mít holčičku a kluka, ale nejdůležitější je, aby byli zdravé a šťastné. Jako máma budu zřejmě otravná, budu se neustále ptát, jak se mají, budu se vyptávat na přátele ve škole. Budu se obávat, aby nezažili šikanu. Aby neměli psychické problémy. Jsem až moc citlivá, vše si beru k tělu, to obnáší několik psychických problémů, s kterými se peru pár roků.
Chci mít krásný plat, být bez finančních problémů. Chci, aby moje rodina byla finančně zajištěná. Abychom mohli jezdit na výlety, dovolenou.

(UNSPLASH @waikatospear)

Pekla bych samé dobroty, jedla zdravě a sportovala. Ke sportu bych vedla i své děti. Neuškodilo by, kdyby uměli hrát třeba na piano nebo kytaru. Vedla bych je k tomu, aby se chovali k sově slušně, naslouchali. Chránili se, protože rodina je nejdůležitější, je tu vždy, aby ti pomohla. Kdo kdy netoužil po dokonalé rodině? Bez finančních problémů?
A co můj manžel? Možná se představa mého vysněného muže změní, ale za dobu od pubety se nic nezměnilo. Slabost mám pro tetování, proto si prohlížím muže s tetováním, poté si prohlédnu zbytek, jak vypadají. Nějaké tetování bych si přála, aby měl. Náušnice nebo tunely by byl plus. Co se týče vlasů sestřih, to je mi jedno, hlavně nechci blonďáka.
Důležité jsou i vlastnosi. Tou nejdůležitější pro mě je, aby mě trochu pochopil protože vím, že to se mnou nikdy nebude jednoduché. Chtěla bych od něj věrnost a nějaké společné zájmy, pro mě by byla nejdůležitější hudba. Nesnesu techno. Být společenský důležitý bod, protože jsem samotář a já potřebuji, by mě někdo vytáhl z domova.

(UNSPLASH @seteales)
Něco, co je velmi důležité. Aby byl skvělý táta a měl děti rád.

První jízda na kole- Schillerova rozhledna

8. června 2018 v 12:25 | Barbara |  Na cestě
Je úteý 5.6. a já se rozhodla den předtím, že vyrazím na kole. V práci mám den volna. Vstala jsem v osm hodin ráno v devět hodin už jsem bya připravená vyrazit do Petrohradu. Je tam zámek, z kterého udělali psychiatrickou léčebnu, ale když jsem tam dorazila nevěděla jsem, že si to rozmyslím a pojedu se podívat úplně někam jinam.
Cestou jsem jela přes Oráčov nebo-li okolo věznice a lesem do Bedlna. Když jsem jela lesem, tak jsem potkala jednoho pána, který nebyl zrovna oblečený na procházku do lesa, s někým hovořil a rozhlížel se okolo. První, co mě napadlo bylo, zda jim někdo neutekl z věznice, aby mě po cestě nepřepadl. Nic takového se nestalo, mám bujnou fantazii. Jelikož cesta byla do kopečka a já kolo přes les musela vést, protože vyjet tento prudký kopec bych nezvládla. Těsně před vesnicí byl památník s obrázkem Panny Marie.


Následné pár metrů zatím jsem viděla nějaké fialové květiny. Louka by se tomu říkat nedalo, spíše takový malý palouček. Myslím si, že je to šalvěj luční, ale nejsem si jistá v květinách se nevyznám. Jedinou fialovou kytku, kterou ještě znám je fialka.

(Kvalita nic moc, le toto je nejlepší fotka jakou mám. Nejsem zrovna skvělý fotograf.)

Hned za lesem narazíta na vesnici Bedlno. Je tak malinká, ale nejkrásnější jakou jsem viděla. Uprostřed se nachází rybník, u kterého jsem se na pár minut zastavila. Vesnička je tak malinká, že jsem ji projela během minuty. Ani jsem si nevšimla, že by se tam nacházela jakákoli zastávka, ale z hlavní silnice je to kousek (na kole cca 1,5 km). Ve vesnici se také nachází ranč Roklinka. Vstup tam je zakázán, ale viděla jsem na pastvě koně. Tak jsem si alespoň vyfotila rybník a památník, který byl hned u kapličky.



Když jsem byla za touto vesnicí, začínala jsem mít hlad, ale ještě mi zbývaly dvě vesnice projet a byla jsem tam. Když jsem konečně přejela další vesnici, tak mě čekal kopeček, u kterého jsem se pořádně zapotila. Na vrcholku na mě čekala cedule Ústecký kraj. Začala jsem na sebe nadávat, že jsem špatně odbočila, kam sem jela. Že kopec jsem vyšlapala zbytečně. Poté jsem se podívala do google map a zjistila jsem, že jedu dobře. Věděla jsem jen přes jaké vesnice a město mám jet, ale netušila jsem v jakém kraji se to nachází. Pochopte, vždy když jsem vyrazila na kole tak jsem projela pár vesnic a stále se držela ve Středočeském kraji.
Jelikož následovala pěkná cesta dolů, kde jsem nemusela hnedle šlapat, tak jsem konečně dorazila do Petrohradu a tam jsem si rozmyslela, že se na zámek nepojedu podívat, protože mě tam stejně nepustí. Můj nový cíl. Schillerova rozhledna. Za Petrohradem a Černčicema jsem měla šílený hlad a už jsem přemýšlela, že zastavím a sním si tu jednou sušenku, kterou mám. Zakázala jsem si to a jela dál. Konečně jsem viděla rozhlednu a já sjela do lesa, kopec nahoru. Hrůza. Myslela jsem, že umřu na místě. Cítila jsem svaly na zadku. Modlila jsem se, abych tam už byla, protože toto se vyšlápnout nedalo, musela jsem kolo opět vést.
Když jsem konečně dorazila nahoru, první, co jsem udělala bylo, že jsem si sedla. Pak jsem si konečně vzala jediné jído a pořádně se napila.


Vůbec jsem netušila, že rozhledna je zavřená, ale tak trochu mi to bylo jedno. Nedovedla jsem si představit, že ještě šlapu ty schody nahoru. Tak jsem se jen podívala kolem a udělala pár fotek. Samozřejmě i sebe, kde se tvářím jako blbec, který utekl z psychiatrické léčebny v Petrohradu. Ale nedivte se, byla jsem ráda, že jsem se vůbec nahoru dostala.


Na tomto kameni kromě rukou můžete vidět i havrana.



Dolů se mi jelo "parádně". Brzdila jsem celou cestu dolů, cítila jsem jak zadní kolo trochu ujíždí do stran. Na malinkých kamínkách se brzdí hrozně. Čekala jsem, že než dojedu dolů, tak si dám na hubu. Přežila jsem a já razila už domů. Bylo půl dvanácté. Cesta na rozhlednu mi trvala dvě a půl hodiny. Ještě den před tím jsem tvrdila, že přijedu něco po dvanácté.
Cesta zpět mi přišla strašně dlouhá, i když po většinu to buď bylo po rovince nebo z kopečka. V Petrohradě jsem se musela posilnit energy drinkem, který nepiji, ale doufala jsem, že mi dodá energii jako gumový Haribo, které jsem žvýkala celou cestu. Když jsem šlapala do kopce, tak jsem si myslela, že si vylámu stoličky, jak silně jsem kousala.
Při zpáteční cestě jsem se nikde nezastavovala, odpočinula jsem si, když jsem vedla kolo do kopce. Už jsem chtěla vidět tu ceduli Středočeský kraj, což bylo znamení, že jsem skoro doma. Konečně jsem viděla les, který jsem tentokrát měla jen z kopce. Jestli jsem z rozhledny jela rychle, v lese jsem jela jako "hovado". Tentokrát by mě žáný vězeň nepřepadl, maximáně bych ho přejela nebo tu srnku. Taky mě v lese profackovalo pár větví, jak jsem jela rychle a snažila se vyhýbat loužím. Když jsem skoro byl doma, tak jsem pořádně šlapala do pedáů, asi už začal působit ten energy drink, možná už jsem viděla oběd, co mě čeká doma nebo to bylo také tím, že jsem jela skoro celou dobu z menšího kopce. Ostatně to vypadalo, jako bych byla nadopovaná.
Cesta na rozhlednu mi trvala dvě a půl hodiny, cesta zpět hodina a třičvrtě. Tady je vidět, že zpáteční cesta byla snad jen z kopce a moc jsem nemusela šlapat.
Taky to byl můj první pořádný výlet na kole. Minulý rok jsem vyrážela na kole, kde jsem projela pár vesnic a vrátila se brzy domu, takže jsem jela asi tak hodinu. Ale v zimě jsem začala běhat na běžícím pásu (dárek pod stromeček), to co jsem minulý rok ujela na kole (cca12 km), jsem byla schopna v lednu uběhnout úplně v klidu. Sice jsem měsíc neběhala, ale musím říct, že oproti minulému roku se mi zlepšila fyzička. Rozhodně v tomto plánuji pokračovat.
V létě si budu k narozeninám přát krosnu, máme v plánu s kamarádkou na víkend se pořádně projít (České švýcarsko?).
Pokud by jste tam také chtěli vyrazit, tak na rozhledně je otevřeno v sobotu a neděli od 12 - 16 hodin.
 


Seznamka sex na jednu noc nebo vážný vztah?

4. června 2018 v 9:59 | Barbara |  Fenomén
Zkusili jste se někdy zaregistrovat na nějakou internetovou seznamku? Já jo! A několikrát! Moc dlouho jsem na nich nevydržela, ale zaflirtovala jsem si po internetu, zažila online sex v písemné formě, což bylo vrušující, protože vás mohl kdokoli načapat. Říkala jsem si, ví co vlastně píšu? Určitě jsem musela být rudá až na zadku. Ovšem nikdy k žádné schůzce nedošlo. Pro mě byli moc daleko nebo mě nějak moc nezajímali, aby to stálo za to.
Říká se, že na seznamce jsou buď nadržení kluci nebo ti, kteří jsou dlouho sami a snad si nikoho nikdy nenajdou. Pro mě je to zábava, jak se seznámit s někým novým, ale i přesto se nikdy nepotkat. Mám spoustu sociálníh přátel, ale když je zúžím na ty reálné, moc jich není, ale na druhou stranu stojí za to.
Žijeme internetem, trávíme na něm čím dál více času, tak se i snižuje počet seznámení "potkáním na ulici". Já jsem velký introvert, proto oslovení neznámého člověka nepřipadá v úvahu. Ovšem nedělá mi problém, když někdo osloví mě a já se s ním dám do řeči. Ukecanější jsem více za obrazovkou, než z očí do očí. Jsem nervózní, červenám se, prostě nevím, co říct. Pro takové jako jsem já eistuje seznamka!

(UNSPLASH @jaywennington)

Zkusila jsem Tinder, který je známý spíše sexu na jednu noc. Moje kamarádka tam potkala nespočet kluků "na jednu noc". Rozhodně to potvrzuje to, že na seznamkách jsou spíše nadržení kluci, ale i holky ne? Proč by se tam jinak registrovali? Proč by kývli na seznámení a následně na sex?
Zkusila jsem Blindr, na kterém jsem strávila nejdelší dobu. Ovšem ani tam nedošlo na reálnou schůzi. Následně jsem to využívala k psaní s mojí sestou a kamarádkou. Asi mě nejspíše hodně bavilo hodnotit ty kluky. Hodnocení jsem tehdy viděla poprvé, momentálně se nachízí na několika seznamkách. Badoo ozkoušela kamarádka, ani tam nenašla přítele. Teď jsem na její doporučení vyzloušela Waplog. Moje zkušenost? Začali mi psát muži o deset let sraší a více nebo pro mě vůbec nezajímavý kluci, kde skončíte u toho: "A co děláš?". Nemáte si o čem dál povídat.
Pokaždé, kdy jsem se zaregistrovala na nějakou seznamku, dostávala jsem po minutě zprávy a žádosti o přátelství od mnohem starších můžu, než jsem já, i když jsem měla uvedený věk. Druhá půlka byli nadržení kluci, kteří si psali jen o to jedno. Jako by u počítače seděli 24 hodin denně.
O tom, že se na seznamkách nacházejí případy nemůže být řeč, ale když budete vytrvalý a hlavně trpělivý, když vám přijde nějaká oplzlá zpráva, tak můžete někoho najít. Moje kamarádka svého přítele potkala na Waplogu, bydlí s ním a už čekají miminko! Že bych přeci jen seznamce dala šanci?

Smutný odraz

18. května 2018 v 18:44 | Barbara |  Vrcholky a pády
Sedíte a koukáte do zdi. Nemáte sílu se pohnout. Nemáte sílu ani myslet. Jen sedíte a koukáte do zdi nebo na svůj odraz na vypnuté televizi. Kdybyste tu televizi zapnuli, museli by jste se pohnout a navíc by narušila váš klid. Když se díváte na svůj odraz, začnete se prohlížet. Jste nějaký zvláštní. Něco je na vás divné. Všimnete si vašeho břicha. Je nějaké vypouklé. Jak se tak na sebe díváte, chce se vám brečet. Vy to polknete a zamrkáte. Je den. Nemůžete brečet, to můžete až večer, když se sprchujete, když si všichni myslí, že spíte.

(UNSPLASH)

Tak dlouze hledíte na sebe, až se vám spustí proud slz. Ani nevíte proč brečíte, prostě to tak je. Koukáte na sebe, pláč vá donutí myslet. Jste tu sami. Jste tak sami, nikdo o vás nemá zájem. Jste neschopní, nic neumíte. Jste i neschopní se zvednout a přestat brečet, ale ten pláč nejde zastavit.

Další články


Kam dál